Městská knihovna v Praze.
V krvavém snu slov
Už je to natvrdo a nedá se to vzít zpátky.
Všechno jde přímo a nevrhá stín,
takže ztrácí se člověk,
stín stínu, stín ve snu, sen stínu...
Čas se zužuje, roste jak pyramida.
Cesta k ní je vroubena květy.
Pěvci předzpěvují
známé příběhy
s neznámým koncem.
Podává se maso. Co je
tam nahoře?
Zúžený člověk
zobojkovaný svými volbami
lapá po dechu,
stoupá v komoře z darů a lží a nedospaných rán,
z lásky.
Všechna jeho Já z něho padají.
Háže je po těch druhých. Co je
tam nahoře? Co je
tam dole? Slyší
svůj příběh, oblouk svého dechu
vržený do květů,
do stínu snu květů...
Pozná svůj příběh
v krvavém snu slov?