„Jen počkejte dneska večer!“ prohlásil s úsměvem na rtech Janek. Závan radosti proběhl lovernskou armádou. Vrabci a pěnkavy pípali na hromadách chrastí a na švestkách v zahradách. A oni zpívali jako ti ptáci, slunce je rozveselovalo, dodávalo jim sebedůvěry, v jeho záři byli bezstarostní a šťastni. Jejich předvčerejší trápení a generálův výprask byly už daleko a až do začátku vyučování si hráli na přeskakovanou.
Když starý Simon zahvízdal, přešla je radost, jako když utne, na čelech se objevily starostlivé vrásky, na rtech výraz hořkosti a v očích stín lítosti. Ach ten život…!
„Umíš na dnešek, Janku?“ ptal se důvěrně Souška.
„No – jo… ale moc ne! Koukej mi napovídat, když to půjde, jo? Abych tady nezůstal po škole jako v sobotu. Ten metrickej systém jsem se naučil dobře, všecky závaží umím nazpaměť, litinový, mosazný, i ty plíšky, ale nevím, co se musí, aby člověk moh bejt voličem. A poněvadž můj táta mluvil se starým Simonem, tak budu na jedno nebo na druhý určitě vyvolanej. Jenom aby mě tasil na ten metrickej systém.“
Jankovo přání bylo vyslyšeno, ale náhoda, která přála jemu, byla naopak málem osudná jeho drahému Hejlovi, a bez stejně obratného jako diskrétního zásahu Souškova, který hrál rty i rukama jako nejpatetičtější pantomim, bylo by všecko marné a Hejl by býval večer zůstal po škole.
Ubohý chlapec, který – jak si vzpomínáme – už málem shořel pár dní předtím na „občana“, nevěděl stále ještě naprosto nic o podmínkách nutných k tomu, aby člověk mohl volit.
Díky Souškovi, který mával pravicí se čtyřmi prsty vztyčenými a palcem schovaným, pochopil nicméně, že tyto podmínky jsou čtyři.
Bylo daleko těžší je určit.
Předstíraje okamžitou a dílčí ztrátu paměti, vraštil čelo, nervózně si pohrával prsty a tvářil se, že hluboce přemýšlí, přičemž nespouštěl oči ze svého spasitele Soušky, který si lámal hlavu za něho.
Výrazným pohledem ukázal svému kamarádovi na Vidal-Lablachovu mapu Francie visící na stěně; ale zcela dutý Hejl si toto neurčité gesto vyložil špatně a místo aby řekl, že je třeba být francouzské národnosti, prohlásil k všeobecnému zděšení, že člověk musí umět zeměpis.
Starý Simon se ho otázal, jestli se zbláznil nebo jestli si dělá z lidí šprťouchlata, a Souška, dotčen tím, že byl tak špatně pochopen, pokrčil neznatelně rameny a zakroutil hlavou.
Hejl se vzpamatoval. Náhle mu svitlo a on řekl:
„Člověk musí bejt ze země.“
„Z jaké země?“ dorážel učitel rozhněvaný odpovědí tak nepřesnou, „z Pruska, nebo Číny?“
„Z Francie,“ odvětil dotazovaný. „Člověk musí bejt Francouz.“
„No proto, tak to bychom měli. A dál?“
„Dál?“ a Hejlovy oči vyzývaly Soušku.
Ten vytáhl z kapsy nůž, otevřel ho, dělal, že podřezává svého souseda Boubelu a že ho olupuje, a pak zakroutil hlavou zprava doleva a zleva doprava.
Hejl pochopil, že člověk nesmí být vrah ani zloděj; což také bez odkladu prohlásil, a ostatní – prostřednictvím k tomu zplnomocněného hlasu Souškova, k němuž se svým pokřikem připojili – zevšeobecnili tuto odpověď v tom smyslu, že je třeba požívat občanských práv.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
