Karel Čapek:
Věc Makropulos

EMILIA: Nu proto. (Usedne na trůn.) Nikoho sem nevodit. Mám toho už dost. (Dívá se na Janka.) To je váš syn?

PRUS: Ano. Pojď blíž, Janku.

EMILIA: Pojďte sem, Janku, ať vás vidím. Byl jste včera v divadle?

JANEK: Ano.

EMILIA: Líbila jsem se vám?

JANEK: Ano.

EMILIA: Umíte mluvit něco jiného než ano?

JANEK: Ano.

EMILIA: Váš syn je hloupý.

PRUS: Stydím se za to.

(Gregor vejde s kyticí.)

EMILIA: Aha, Bertík! Dej sem!

GREGOR: Za včerejší večer. (Podává kytici.)

EMILIA: Ukaž! (Vezme kytici, vyjme z ní etui.) Tohle si vem zpátky. (Vrací mu etui.) To jsi hodný, žes přišel. Děkuju za kytici. (Přivoní k ní a hodí ji na hromadu jiných.) Líbila jsem se ti?

GREGOR: Nelíbila. Váš zpěv až bolí. Je příliš dokonalý. A přitom –

EMILIA: Nu?

GREGOR: Vy se přitom nudíte. Je to nadlidské, co dovedete, je to omračující, ale – vám je strašně nudno. Jako by vás záblo.

K přečtení zdarma a bez registrace.

×

Vybrat úryvek

Přečíst celou knihu

Další úryvek