Tma.
Dlouho jenom tma.
Ležel jsem v té tmě a bál se pohnout, protože jsem nevěděl, co se mnou je a kde to jsem. Pumpoval jsem víčkama nahoru dolů, ale ta tma byla ke mně přirostlá. Myšlenka, že se mi to jenom zdá, nebyla už dlouho udržitelná.
Pak jsem už pomalu začal něco rozeznávat. Ale zrakovému vjemu předcházela celá řada jiných. Pach. Snad trochu nakyslý? Vlhko? Dokonce plíseň? Jakoby hluboko ve sklepě. Kolem ticho. Jen kdesi daleko, co to je? Vzdálený zvuk, jejž nedokážu určit. Jen vím, že je snad za zdí. Možná za několika zdmi. Ale je to opravdu zvuk? Nebo jen stín zvuku? Duše zvuku opouštějící své pozemské tělo? Sen o duši zvuku?
Cítil jsem, že ležím na nějaké pryčně. Pod sebou tlustou deku. Na sobě tlustou deku. Sendvič mezi dvěma dekami? Takže jsem neztratil smysl pro humor? Ale nebýt těch huňatých dek, byla by mi tady zima. A v téhle chvíli se už pohnu. Opatrně se posadím. Ohmatávám se. Na sobě mám cosi jednoduchého. Plátěné kalhoty, plátěná halena. Pohybuji tělem a hlavou a znova pečlivě propírám tmu kolem sebe. Nakonec objevím cosi nepatrně svítícího. Svítivého? Ale to může být jenom klam. Odhrnuju deku, spouštím nohy na zem, jdu po čemsi, co mohou být studené kameny, kamenné dlaždice, nahmatám konec cesty, zeď. Opatrně se po ní posouvám. Pupkem drhnu struhadlo té zdi.
Pak se už dotknu jakýchsi oplechovaných dveří s malou klíčovou dírkou, kterou přichází to nepatrné světlo, vlákýnko světla, smetíčko světla, protože štítek na druhé straně zámku je asi špatně zaklapnutý. Ale ten dotek s kovem mě definitivně přesvědčil, že jsem ve vězení.
Ale to už přidřepnu a hned vedle dveří cely nacházím obvyklé příslušenství. Kovový džbán se studenou vodou, plechová miska jakéhosi ještě trochu teplého jídla. Kbelík.
A když už jsme u jídla, museli mi do něho něco dávat, protože když jsem spal, spal jsem tak tvrdě, že někdo mohl klidně dovnitř a udělal tam všechno, co bylo třeba udělat, naplnil džbán, misku, vyprázdnil kbelík, aniž bych ho vzal na vědomí. Nanejvýš se mi někdy zdálo, že se nade mnou někdo sklání.
Je nesmírně obtížné takovou skutečnost přijmout. Tím spíš, že pak už se mé vnímání prostoru, v němž jsem, dlouho neměnilo. Jako bych tu byl na věčnost. Přemísťovat se tmou k džbánu, k misce, ke kbelíku a zase zpátky k pryčně. Nic víc. A ležet s očima otevřenýma do tmy. To vlákénko světla totiž rychle zmizelo. Vyretušovali ho. Stejně jako někdo vymazal stín zvuku.
Tímto způsobem se mě zřejmě pokoušeli dostat. Ten čas, co jsem trávil v temnotách, byl, představuji si, určen k tomu, abych tam hezky změkl. Tma mě měla naklepat jak řízek a samota a pocit, že mě tu zazdili na věčnost, připravit, abych byl povolný a vstřícný. Ale pak mě napadlo, že na ně vyzraju. Byl jsem totiž v tom šťastném věku, kdy všechno je přirozeně hrou a kdy hra je samozřejmou součástí života. Rozhodl jsem se přijmout to jako hru.
Sice bylo pořád zlé vědět, že oni o mně vědí a já o nich vůbec ne a že ani nevím, kdo jsou a jakým způsobem mě v té tmě sledují, sice bylo hodně zlé vědět, že mohou slyšet každý můj zvuk, když jím, když sedím na kbelíku, když nedopatřením řeknu něco nahlas anebo když vzdychnu ze spaní. Ale už jsem si domýšlivě myslel, že k tomu jedu držím v ruce protijed.
Vynalezl jsem tam a vyzkoušel celou dlouhou řadu her, k jejichž základním pravidlům patřila tma, vyprahlá samota, ticho a znehybnění času.
A tak jsem si například zahrál i na hraběte Monte Christa. A jako on jsem si napřed oťukal (kovovým džbánem) zdi, abych zjistil, jestli za některou z nich nesedí spřízněná duše. Nu, neseděla. Anebo zdi byly tak mohutné, že se nebylo možné přes ně dorozumět s žádnou jinou živou bytostí. Takže s abbém Fariou nemohu počítat. A dále jsem měl před sebou, stejně jako Dumasův hrdina, čtyři úkoly: zjistit, kde jsem, proč tady jsem, čí zásluhou a jak odtud utéct.
Už jsem nepochyboval, že jsem v jakési vězeňské kobce. Ale jak vypadá má pevnost If? A to se samozřejmě časem dozvím a na to se nedá přijít analýzou a dedukcí. A totéž pokud jde o čtvrtý úkol. Až budu přesně vědět, kde jsem, budu taky moci reálně zvážit všechny možnosti útěku. A tak jediné, čemu jsem se mohl věnovat okamžitě a s plným nasazením, bylo zjistit (soustředěnou zpětnou analýzou), co předcházelo mému únosu, proč mě sem uvrhli a kdo všechno přiložil ruce k zlému dílu.
Dumasovu hrdinovi pomohl s odhalením viníků a jejich motivací moudrý abbé Faria, ale já jsem mohl spoléhat jen sám na sebe. A teď jsem směl předvést, že jsem víc než jen pouhý třídní premiant. Tohle byl vlastně, rozumějte, svého druhu ten nejznamenitější test, kterým jsem si mohl prověřit svůj pozorovatelský talent a schopnost dát jedno k druhému a podřídit to bystré a pronikavé analýze a spočítat si tak na prstech, odkud vítr fouká. A taky jsem měl před sebou spousty hodin, abych mohl tu situaci ze všech stran prozkoumat a vyhodnotit. A ve chvíli, kdy jsem už tohle věděl, jsem teprve dokázal náležitě ocenit tmu, samotu a ticho. Vždyť do té tmy, samoty a znehybnělého bezčasí se teď smím zakuklit a, až nadejde můj čas, vyletět na barevných křídlech hraběte Monte Christa.
Takže co zvláštního mě potkalo, než si mě ulovili na břehu Sázavy? Především zde byla ta návštěva generálů ve škole a samozřejmě to, že jsem byl zvolen a vybrán, ten nejlepší mezi nejlepšími. Ale určitě taky to, že potom jako by na mě zapomněli! To zvláštní mlčení, které mě pak obklopilo! A najednou jsem věděl, že právě tady musím hledat odpověď na otázku, proč mě zde uvěznili.
Náhodné přece nebude ani to, že jsem byl unesen právě ze Sluk. Určitě bylo něco takového dlouho připravováno a určitě měli ve Slukách svého komplice. A to už jsem si začal dávat jedno k druhé mu a vzpomněl si taky na dopis, v němž naše slukovská bytná tak neodbytně naléhala, abychom nezapomněli letos přijet. Podezřívat z toho nejhoršího babici Dalerovou, to mi samozřejmě nečinilo žádné potíže. Horší ale bylo, když jsem si začal pomalu, ale nezadržitelně uvědomovat, že v tom jsou bohužel namočeni i Luděk s Pamelou. Moc rád bych před tím zavřel oči, ale jak známo, nacházel jsem se v takové tmě, že zavírání očí by už ničemu neposloužilo. A tak jsem najednou viděl Luďkovi a Pamele až do žaludku a taky mi došlo, že ten táborák, ten oheň v předvečer mého únosu, to byl nepochybně daleko viditelný signál zvěstující komusi, že všechno je už připraveno a akce může začít.
A teprve teď jsem si naplno uvědomil, jak moc jsem na Luďkovi a Pamele lpěl. Vždyť Luděk sehrál roli mého prvého guru a kruté zklamání, co mi způsobil, bylo teď napravitelné pouze tím, že z tem not vystoupí nový guru, ten pravý a nejskutečnější.
V té tmě jsem pochopitelně neměl ponětí o čase. Nevěděl jsem, jestli je den, nebo noc, nerozeznal ubíhající hodiny a jeden den mi tak klidně mohl trvat celý týden anebo se naopak smrsknout do několika hodin. Na rozdíl od Robinsona Crusoe jsem si nemohl dělat žádné záznamy, a tak dodneška nedokážu přesně odpovědět, kolik týdnů jsem tam potmě strávil.
Ale ať už to byla jakkoliv dlouhá doba, a to je mi nutno přičíst k dobru, dokázal jsem ji využít. Umím si docela dobře představit, že v takovémhle soustředění by se dal vymyslet nějaký úplně nový přírodní zákon anebo nějaká úplně nová hrozná zbraň a že v takovémhle nakondenzovaném čase by Homér dokázal složit svou Illiadu, verš za veršem a zpěv za zpěvem by prorůstaly jeho homérskou slepotou, a právě tolik tmy a času by potřeboval Attila k uchvácení, naporcování a pozření Evropy, toho, co bylo tenkrát Evropou, až by se probudila v jeho žaludku. A já zas v tom čase a v té tmě dokázal porozumět tomu nejzákladnějšímu, pochopil jsem, proč mě tady drží.
Ale třeba právě tohle chtěli. Dali mi čas a ideální podmínky, abych si na to přišel sám. A jestli jsem si zpočátku myslel, že svou klukovskou fantazií a všemi těmi hrami jim podklouzávám pod rukama, ach jak jsem se mýlil! Vždyť s něčím takovým právě počítali. Počítali s mou představivostí a počítali s mou fantazií, abych vůbec dokázal přijmout to, co mě na konci temného tunelu čeká.
A co mě tedy čeká? A na co jsem přišel? Tak především na to, že tohle vůbec není vězení. Ve skutečnosti je to jen přípravný čas. Tahle cela a tahle tma jsou v pravém slova smyslu čekárnou. Jistě hodně zvláštní čekárnou, ale vždyť taky to, na co tady čekám (a co čeká na mě), je taky cosi hodně zvláštního. Přípravný čas k nějakému poslání.
Ale vůbec jsem bohužel nevěděl, co bude obsahem toho poslání. Tak daleko jsem přece jenom nedokázal jít. Zato jsem už nepochyboval, že generálové se vypravili do škol, aby hledali takové, jako jsem já. Hledali kandidáty na tohle poslání. A to s těmi vojenskými škola mi a učilišti, to bylo jenom jaksi navíc, vlastně kamufláž, zastírací manévr. Zatím jsem ještě nevěděl, co bude obsahem toho poslání, ale už jsem se dobral jistoty, že v nepříliš vzdálené budoucnosti se stane cosi mimořádného, cosi vymykajícího se běžnému řádu věcí, a že v tom budu mít přímou účast.
A okamžikem, kdy jsem tohle pochopil, jako bych si tak otevřel východ z vězení. Jak už jsem řekl, už nebylo v pravém slova smyslu vězením.
Ještě si vzpomínáte na tu ďábelskou hádanku o vězení s dvěma východy, z nichž jeden vede na svobodu a druhý na popraviště? A není teď už na čase, abych vám nabídl řešení? (Tedy pokud jste se ho mezitím nedobrali sami.)
Zopakujme si: u každého východu (na popraviště i na svobodu) stojí dveřník. Jeden je pravdomluvný a druhý lhář. Vězeň ovšem neví, který je pravdomluvný a který lhavý. Ta správná otázka, již by měl položit kterémukoliv z dveřníků, když chce skončit na svobodě a ne na popravišti, tedy zní: „Řekněte mi, milý dveřníku, jak by odpověděl váš kolega, ten druhý milý dveřník, kdybych se ho teď zeptal, vedou tyhle dveře na svobodu?“ A když dveřník řekne: „Můj kolega by odpověděl, že tohle nejsou dveře ke svobodě,“ vězeň bude vědět, že jsou to dveře ke svobodě. A když dveřník řekne: „Můj kolega by odpověděl, že tohle jsou dveře ke svobodě,“ vězeň pochopí, že jsou to dveře na popraviště.
Pravdomluvný i lhavý dveřník by totiž odpověděli shodně, protože lhavý by lhal a pravdomluvný zas pravdivě reprodukoval jeho lhavou odpověď. A kdo tomu teď ještě nerozumí, ten k nám nejspíš spadl z blumy.
Ale teď pozor. Je zde ještě jedna odpověď, s kterou původní zadání nepočítalo! Ten, kdo tu hádanku kdysi vymyslel, si ani nedokázal představit, že tytéž dveře mohou vést zároveň i na svobodu i na popraviště. Zapamatujte si to.
Takže když jsem přišel na to, že tohle přece není vězení, taky tma tím pádem ztratila smysl a skončila. Ale přestože jsem to čekal, jakmile se dveře otevřely dokořán a místnost zaplavilo světlo z chodby, byl to pro mě šok. A přitom to bylo světlo nedomrlé, chcípácké, takové, jaké obývá pošmourné podzimní večery. Ale po pravdě řečeno, jiné světlo by mé oči po tak dlouhém půstu těžko snášely.
A napřed jsem měl dokonce srandovní nutkání padnout tváří k zemi a kořit se světlu. V první chvíli jsem si ho spletl s nějakým mytickým zvířetem. Ale hned jsem se zastyděl a zvedl. Ale sotva jsem si otřel kolena, zadunělo to za mými zády mohutným úderem a hned dalším a dalším. Otočil jsem se a to se už zeď bortila, a sice v tom místě, kde jsem kdysi potmě nahmatal cosi jako zazděné okno. A začalo se sypat kamení, ale i cihly a tmel a už se vylomil první otvor. A když pak vylámali celé okno (nikoho jsem nezahlédl, jenom čiperné hroty jejich pracovních nástrojů), uviděl jsem (v dusivém, zvolna sedajícím prachu) tím okenním otvorem další zeď a nahoře nad ní kousek oblohy. A od té chvíle byla už má kobka zalita denním světlem. A zatímco dveře vedly do jakési chodby, která se otvírala arkádami do zahrady, okno ústilo do úzké uličky mezi dvěma zdmi.
Moc rád bych si to všechno okamžitě důkladně prohlédl, bodejť by ne, ale najednou jsem cítil obrovskou únavu (však jsem už říkal, že mi dávali něco do jídla) a dopotácel se ke kavalci a probudil se až ráno příštího dne.
Ale jestli byla podvečerní hodina, v níž jsem usínal, už podzimně pošmourná, probudil jsem se do rána, v němž slunce vyrukovalo v celé své zbroji babího léta. Na kavalec mi dopadal stín mříží z okenního otvoru (v okně už byly nejen mříže, ale i sklo a vybourané zdivo už někdo pečlivě odklidil) a dveře byly sice už zase zavřené, ale v jejich zámku zevnitř svazek klíčů a podlaha kropenatá slunečními skvrnami a vedle mé pryčny seděl na židli kdosi zaměstnaný svou cigaretou a pozorováním mého obličeje.
Ten cigaretový kouř jsem ucítil ještě dřív, než jsem otevřel oči. A ta vůně mě klamně přenesla domů, takže můj sen těsně před probuzením se odehrál u nás v bytě na Jánské, kde si otec po snídani právě zapálil cigaretu.
Ale když jsem pak oči otevřel, neviděl jsem ani špetičku, ani hořčičné semínko svýho otce, nýbrž jakéhosi cizího, rozvalitého muže, nepodobného nikomu z mých příbuzných či známých. Přátelsky se usmál, típl cigaretu a řekl: Až vstaneš, přijď za mnou do zahrady.
A tak se skončilo období tmy, izolace a nehybnosti.
A protože v tomto příběhu nebude vedle mne důležitější postavy nad tohoto muže, co se teď zvedl od mého lůžka a odkráčel, měl bych ho už aspoň trochu představit.
Něco přes třicet, ale už beznadějně plešatý a rozložitý a cosi v jeho tváři napovídalo, že by to snad mohl být cizinec. Ale když promluvil, slyšel jsem zřetelně perfektní češtinu, jakou nikdy žádný cizinec nezvládne, i kdyby po stromě lezl. Za pozornost stojí, že měl na sobě něco mezi uniformou a mnišskou kutnou. A to, že u mého kavalce tak trpělivě čekal, až ráčím otevřít oči, si dnes vysvětluju jeho úmyslem vtisknout svůj obličej do mého vědomí. Protože tvář, kterou prvně uvidíte po tak dlouhé tmě a izolaci, vám už pak na vždy utkví, už se jí v životě nezbavíte. A ještě něco. Budu mu říkat Velmistr. Hned pochopíte proč.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
