Městská knihovna v Praze.
Je jeden muž. Už umí na rozdíl ode mě číst i psát, ale dost špatně; nikdy v tom ostatně nevynikne. Na jejich chatě jsme byli, pojeďme na tu naši. Přijel sem kvůli bratrovi, ne kvůli mně, a ano, je to on, Lojza… Šeptá si s mým bratrem na půdě a pak mi slavnostně oznámí, že mě políbí, když vydržím deset minut ve tmě zavřeného peřináče, na který si oba sednou. Nesmím však zapomenout, že „peřináč je rakev a chcípají v ní mrtvý mrtvoly“, řekne ještě. Pak odklopí víko z buku, tak já tam lezu, „já lezu, kluci“. Zaklopí víko, slyším, jak zadržují smích. V peřináči to smrdí zatuchlinou, myší hovínka, a taky ty mrtvé mrtvoly, co tam chcípají. Počítám do desíti, vyslovím pozpátku slovo žloutek. Pak si představuju, jak se to stane. Ta pusa. Myslím na to celé minuty. Víko se otevře. A budoucí vedoucí z domácích potřeb mi říká: „Políbím tě. Políbím. Ale musíš mě pohoupat na houpačce.“ Tak jdeme na houpačku za chatu, a není to houpačka, je to houpací síť, zavěšená mezi smrky. Cítím, jak mi tluče srdce. Leze tam jako pavouk do pavučiny, napadne mě, aha, já jsem asi moucha. Začínám ho pomalu houpat. Houpu a houpu, mezi zuby má L. žluté stéblo obilí. Je srpen. Houpu ho a houpu, houpu svůj život, životy svých rodičů, životy mrtvých myší, životy mrtvých duší, utopených konví v řece, houpu ho a houpu, tancuju a houpu, miluju a houpu, nenávidím a houpu, miluju a houpu a elá hop… L. spadne, můj budoucí z potřeb domácích, ups… Narazí si nos. Zlomí si nos. Chudáček. Vyjekne a zakřičí. Už mě nepolíbí, nestíhá mě ani nenávidět. Musí na pohotovost. Má zlomený nos, má ten můj Lojza rozbitý frňák, je to netvor s hnusným rozbitým frňákem a netuší, že za pár let moc nevyroste, bude mít pleš a mírnou nadváhu a bude populární především v domácích potřebách na Kobližné a v přilehlých uličkách. A to jsem pro něj ležela v rakvi! Připravena k polibku. Byla jsem v rakvi pro nic, říkám si. Zlomila jsem mu nos, pláču. Tak tedy srdce za nos. Je mi líto jeho života, zlomeného a zpackaného. Miluji ho, nenávidí mě, miluji, nenávidí… Brzy mi však bude lhostejný.