Cestou z masáže se mi však zatemnila mysl. Někdo mi na frekventované křižovatce Südstern ukradl zamčené kolo, za které jsem před měsícem dala týdenní výplatu.
Vztek, lítost a bezmoc, slovanský pláč…
„Co se ti stalo?“ zeptal se mě neznámý ruský taxikář na křižovatce, když viděl, jak bezradně pohazuju rukama.
„Ukradli mi kolo a musím rychle pro děti.“
„Svezu tě zadarmo,“ odpověděl ten dobrák, když viděl mé zoufalství, a mávnutím ruky mi ukázal vizitku na předním skle: Voloďa Prozorov.
A tak sedím v taxíku. Jedeme, začíná drobně sněžit. „Rozumím ti,“ pokračuje Voloďa. „Mám taky dvě dcerky, Irinku a Annu. Irinka chodí do baletu a Anička zpívá. A taky se mi nedávno stalo něco podobného. Představ si, jdu domů po Moabitu a vidím, jak na dvoře stojí dva kucí kolem dvaceti a kradou mi motorku. Moji motorku! Ptám se jich, co to děláte, kucí?
A oni: Zasekl se nám klíč a teď tu naši motorku nemůžeme odemknout.
Chcete pomoct, kucí? ptám se. Ne, díky, taťko. My si už nějak poradíme, odpoví.
No a tak jdu. Tiše a klidně odemknu dveře, vezmu železnou tyč, vracím se na dvůr, a co udělám? Kucí se shýbají nad mou motorkou a já je prostě přetáhnu tou tyčí, majznu je přes hlavu, až krev stříká, rozumíš, až krev stříká!… Ten jeden je celej zakrvácenej,“ říká Voloďa, když se blížíme k Warschauerstrasse, „ten druhej je v šoku a plazí se mi u nohou a prosí o slitování, bože, bože,“ naříká na křižovatce u Modersohnbrücke, „no ale já ne, hehe, znovu ho majznu, zmrda, a napadá mě, promiň,“ zakašle, „napadá mě, že je už možná dokonce tuhej, rozumíš, tuhej. No znova se tomu musím smát, hehe haha, krást se nevyplácí, kucí, to se nedělá, ne?! Ano. Nedělá se to, krást se skutečně nemá,“ říká ruský taxikář, když zastavuje před naším domem.
Opatrně vylézám z taxíku, neslyšně zavírám dveře.
„Platit nemusíš, to je dar, pomoc bližnímu!“ zvolá Voloďa.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
