Emanuel Kvis cítí, jak se ta podezření plíží kolem zdí jeho domku; když tu tak sedí v tichu a sám, slyší, jak mu ťapkají a čenichají pod okny, jak se snášejí na střechu a klapají tam chtivými zobany. Šlehají po něm z očí každého, koho potká, když vyjde na procházku. Ženy u zelinářských stánků zmlknou a dívají se za ním s rukama složenýma na životech. Dráždil jejich zvědavost od samého počátku, co se objevil v městě, a nyní ovšem, co mezi nimi kolují šepty pestřejší a přizdobenější o barvy každého, kdo je podává dál, je napíná téměř nesnesitelně. Pověrčivé mrazení jim běží po páteři, ukazují si vzájemně husí kůže, jež jim vyskočila na pažích. Strašidelné zkazky se probouzejí v jejich paměti, jsou připraveny uvěřit každému nesmyslu, bát se nebo se proměnit v zuřivé lítice, štvané podvědomým strachem o mláďata. Ty z nich, jejichž život je zabydlen od noci Kvisova příjezdu, křižují se potají, setkavše se s jeho pohledem, a odplivují si, aby zabránily uřknutí svého plodu, druhé pak žasnou, proč právě v tu chvíli se pohnula v jejich myslích ta neb ona myšlenka, z níž se už ani nezpovídají, protože ji považovaly za dávno odumřelou.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
