Představte si sami sebe, jak sedíte v křesle. Za okny je kaluž tmy. V ulici nesvítí pouliční lampa, protože tam žádná není. Hvězdy září jasně, tak jasně, až máte pocit, když vyhlédnete ven, že jsou nízko a vy k nim můžete vztáhnout ruce. Sáhnete na ně, ale rychle ucuknete – hvězdy jsou žhavé, pálí jak drobné uhlíky, co vystřelily ven z krbu na podlahu. Vy sedíte a to všechno, o čem byla dosud řeč, si jen představujete. Jste totiž slepí, nic nevidíte. Jen světlo a tmu.
Než vložil Slepýš cédéčko do přehrávače, představil si svou sestru, jak sedí se sklopenou hlavou za kuchyňským stolem. Slepýš často snil v bdělém stavu a představoval si, co právě dělají druzí lidé, nejčastěji Madla se švagrem.
Je prostřeno pro dva. Stůl oblévá žloutkovým světlem keramický lustr, zdobený po okrajích rostlinným motivem. Na letmý pohled jemná jednoduchá kresba v duchu tradiční čínské kaligrafie. Třpytivé příbory. Talíře bílým porcelánem korespondují s bělostí ubrusu a prostírání, zřásněného třapatými chuchvalci nití. Bílé víno v čiré lahvi bez etikety připomíná svou barvou ranní moč. Zřejmě muškát nebo tramín.
Madla si nalévá další sklenku, snad aby zabila čas. Slepýš ví, že čeká na švagra. Měl přijít po šesté, teď se blíží rafička hodin k půl deváté, a on nikde. Ani telefon nezvedá, natož aby sám zavolal.
Madla přestala mít hlad už před hodinou. Stejně koprová omáčka vystydla a knedlíky bude třeba znovu hodit na pařák. Madla byla skvělá kuchařka, Slepýš se mohl po jejích omáčkách utlouct, proto si představil hrnec plný oblíbené koprovky. O to silnější averzi pocítil vůči švagrovi.
Vzpomněl si, jak ho učila dělat palačinky. Než připravil těsto, musel všechno předem osahat a ochutnat, i mouku. Byl na to zvyklý. Všechno osahával a ochutnával. Když se snažil lít těsto na pánev, trefil se častěji mimo. Celá kuchyň byla od mouky a těsta. Madla se mohla tehdy potrhat smíchy. Nakonec snědl pouhé tři – malé, vlastnoručně usmažené palačinky. Prý měl zamazaný obličej, košili i kalhoty. Madla musela téměř půldruhé hodiny uklízet a vytírat podlahu.
Vnímal Madlu coby chápající manželku, jejíž muž – kriminalista – je plně vytížený prací; ty vraždy musí vyřešit dřív, než bude třetí adventní neděle, jinak se jim svátky rozpadnou do ostrých průhledných střepů. Ten chlap zabil už dvě ženy a je víc než pravděpodobné, že na příští i přespříští neděli chystá to samé: pomalu a s nelidskou chladnokrevností a systematičností připravit o život další dvě bezbranné dívky. Madla má vyvinutý dar empatie, dokáže se vcítit do člověka, který trpí, který se krčí v koutě a volá o pomoc; jako se dokázala vcítit do něho, do Slepýše, svého mladšího bratra, který během jejich dětských her spadl ze skály a oslepl. Vyčítala si, že jeho slepotu zavinila. Kdyby tehdy nešli ke Stožecké kapli a nahoru na skálu, nic by se nestalo a on by viděl. Nemusel by být odkázaný na její asistenci. Výčitky až dosud zaháněla myšlenkou, že i ona má právo na osobní příběh, na lásku a manželství, na svůj vlastní osud. Možná tím, jak Slepýše k sobě připoutala, mu jen ublížila… Možná by byl o to dřív samostatnější, možná, kdo ví?
Slepýš vnímal svou osamělost coby bolest způsobenou cizí osobou. Myslel si, že i Madla v posledních týdnech pociťuje osamění, které nemůže připisovat na vrub adventnímu vrahovi ani svým sebeobviňujícím myšlenkám na bratra. Zdrojem její prázdnoty je vztah s Markem. Marek přestal fungovat jako partner daleko dřív, než se nějaký adventní vrah objevil. Slepýš byl o tom přesvědčený. Koncem září navštívila jeho i rodiče, mezi řečí vyplynulo, že se Marek vrací z práce čím dál později. Zpočátku aspoň zavolal, ale teď? Tak nějak se Madla svěřovala matce ve chvílích, kdy si myslela, že je Slepýš neslyší.
První půlrok po svatbě prý chodívali na obědy, večeřeli taky spolu, buď doma, nebo v nějaké vybrané restauraci, nosil jí květiny. Nemohl se dočkat večera. Často se smála jeho rošťáckým nápadům. Jednou ji uprostřed noci probudil a že prý musí vyrazit ven, svítí krásně hvězdy a měsíc je v úplňku. Do zahrady vyšli jen tak – ona v průhledné noční košili a on v tričku a trenýrkách. Pozorovala souhvězdí, která jí ukazoval. V nestřeženém okamžiku ji strčil do bazénku, kam za ní nakonec skočil. Cákali na sebe vodu jako malé rozverné děti. Nepřemýšleli o možnosti, že by je některý ze sousedů mohl sledovat z okna. Bydlí v Havlíčkově kolonii, v jednom z domků se zahradou. Za plotem teče Malše. Tady je vždycky klid.
Brával ji pravidelně do divadla, v létě jezdili do Českého Krumlova na otáčivé hlediště, alespoň jednou týdně chodili do kina nebo si pouštěli film z DVD.
Celý čas toužila po dítěti, Marek to věděl, sám se několikrát zmínil, jak se těší. Dokonce nakupoval různé filmové pohádky a příběhy, které si sám pamatoval z dětství. Když se dostal do knihkupectví, byl ob[1]ložený verneovkami a foglarovkami, jednou se dokonce vytasil s Pipi Dlouhou punčochou a s Dětmi z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové a taky s několika knížkami ilustrovanými Jiřím Trnkou.
„Přináším dary našim budoucím ratolestem!“
Měl z těch věcí větší radost než Madla. Občas si vzal některou z knížek do postele a předčítal nahlas. Čím dál častěji se dívali na dětské filmy, hlavně tehdy, když Madla nedostala v termínu periodu. Začala si vyčítat, že za to může ona. Častěji docházela ke svému gynekologovi na injekce.
O své práci s ní nikdy nemluvil. Byla tabu. Že dostal ten případ s adventním vrahem, zjistila až z novin.
Madle se stýská. Uvědomuje si, že se s ní manžel už dva měsíce nemiloval. Dva měsíce spolu neobědvali, ani nebyli v divadle nebo kině. Vracívá se v noci unavený. Jen se k ní otočí zády, něco zamumlá a začne chrápat. To chrápání jí čím dál víc leze na nervy. Koupila si špunty do uší a nakonec si i ustlala tak, aby měla hlavu v nohách postele. Marek si toho snad ani nevšiml.
Madla se dívá na hodiny, visí nade dveřmi vedoucími z kuchyně do obýváku. Je pět minut po půl deváté.
Takže ani dnes spolu nepovečeří.
Zvedá se a uklízí hrnec s jídlem do lednice. Dolévá sklenici. Láhev je z poloviny prázdná.
Slepýš se donutil nemyslet na Madlu. Musí se pustit do práce. Stále dokola si připomínal, že teď jsou v sázce další nevinné životy. Portrét vraha musí být hotový včas.
Nahmatal play. Prsty se mu třásly.
Nejdřív zaslechl jen jakýsi šum, potom z dálky blížící se kroky. Opatrné, lehké, nebezpečně pomalé. Kroky šelmy. Jejich pravidelný rytmus byl však rušený jinými zvuky. Slepýš hned věděl, že je vydává dívka – oběť. Její tělo se zmítalo svázané na posteli. Kopala nohama, až odhrnula pokrývku, shodila ji na zem a roztrhla prostěradlo. Ústa musela mít přelepená páskou; huhlavé skřeky, neartikulované, zběsilé. Kroky se zastavily. Slepýš zaslechl bzučivé rozepínání zipu a kovové zvuky předmětů, které o sebe narážely. Vrah je zřejmě vytahoval z brašny a skládal na noční stolek – alespoň tak si vše Slepýš představoval. Dívčino huhlavé mručení se proměnilo v jekot. Její tělo sebou mlátilo čím dál víc. Hlava narážela tvrdě do dřevěného čela postele.
Znal ten zvuk.
Poté, co oslepl, se probouzel noc co noc ze strašného snu. Jakýsi chlap mu položil hlavu na dřevěný špalek a pak ji jediným máchnutím sekery usekl. Ještě si na slepotu nezvykl, chtěl vědět, kde je jestli v pokoji, nebo v dalším hororovém snu. Rozsvítil a vnímal jen mléčné světlo, nic víc. Žádný předmět, ani stěny, natož kouty pokoje – nic kromě světla a tmy, nic kromě šedivých valérů. Začal mlátit hlavou do dřevěného čela postele v domnění, že mu ty rány navrátí zrak, že stačí uhodit se jednou dvakrát do týla a oči milostivě propustí do mozku obraz místnosti. Brečel. Zrak se mu nevrátil, jen hlava po tvrdých nárazech bolela. Ty rány probudily ve vedlejším pokoji Madlu, vběhla k němu a objala ho. Byl vděčný, že může usínat v její náruči.
Začal se potit. Drobné kapky potu vyrážely na čele, několik jich steklo přes spánky k bradě.
Vrah odhodil brašnu. S temným plesknutím přistála kdesi v rohu místnosti. Potom se sklonil nad obětí, ano, musel se k ní sklonit, protože ona jako by ztuhla, přestala sebou házet. Slyšel jen její dech, přerývaný, nepravidelný. Vrah zřejmě drží na jejím krku nůž nebo ostrou břitvu.
Pak se ozval nepříjemný zvuk, rychlý a mrazivý.
Strhl jí jedním tahem pásku z úst.
Zasténala.
Teď už ji Slepýš slyšel jasněji, její dech; ústa měla pootevřená, dýchala jimi. Vrah se nehýbal, byl stále skloněný.
Pak se rozplakala. Tiše a zajíkavě.
„Ne… prosím… nedělejte to… prosím… já… dám vám… všechno… co budete chtít… nikomu nic… neřeknu… jenom… neubližujte mi…“
Slepýš sebou cukl. Ten hlas!
Rychlým pohybem hmatal po přehrávači a stiskl tlačítko stop. Oběma rukama se chytil za hlavu a masíroval ji, zběsile a horečnatě. Ten hlas, ten hlas. Proboha, pomyslel si, vždyť on tu dívku… a není to tak dlouho.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
