Jan Křesadlo:
Dvacet snů

Sen I

Bloudil jsem alejí divných soch, které se ničemu známému nepodobaly. 

Byly neobyčejné vysoké a zdály se být ze žuly. 

Snad představovaly bohy. 

Bylo to na mostě, ale ten most nebyl přes řeku, nýbrž přes nějakou propast. V propasti byl les a ten byl černý a šuměl. Bylo pod mrakem a bylo divné nahnědlé šero. Ve vzduchu jako by se vznášela hudba viol da gamba. Obloha se zdála mramorována mračny. Na dlažbě mostu, napříč, byl nápis z kovových písmen, mosazných, nebo snad dokonce zlatých. 

Písmo mi bylo neznámé, i uvažoval jsem, co ten nápis asi může znamenat. Bylo mi zvláštním způsobem smutno a lehko, jak už to tak někdy ve snech i v životě bývá. Tu jsem spatřil, že mezi vysokými sochami je jedna nízká, na způsob jakési mohyly nebo náhrobku. 

Měla tvar zhruba kuželovitý. Byl na ní štít a na něm dlouhý nápis v témž písmu jako na mostě. Vedle homole, nebo snad přímo z ní, vyrůstal šípkový keř a v něm viselo červené věčné světlo. 

Kráčel jsem k tomu světlu. Když jsem přišel blíž, viděl jsem, že je to živé srdce, které červeně svítí a tepe. 
Jak tlouklo, světlo rytmicky temnělo a světlalo. Bušení srdce bylo zřetelně slyšet. Díval jsem se na srdce, trna jakýmsi údivem a hrůzou. 

Tu náhle strašlivě zahřmělo a srdce řeklo: „Já jsem srdce světa.“

K přečtení zdarma a bez registrace.

×

Vybrat úryvek

Přečíst celou knihu

Další úryvek