Strýc se odmlčel, podržel si ruku na žebrech a chvíli naslouchal útrobám. „Ta tatínkova náhlá smrt, to – jak říkali doktoři – selhání srdce, to není pravda. To je kec, aby se to tehdy zaretušovalo… Otec měl dobrý srdce, nikdy si na nic nestěžoval, kouřil, pil kafe… Snažili se ho získat, a když se jim to nepodařilo, tak už věděl tolik o nich a o jejich záměrech, že ho nemohli nechat jen tak běhat po světě.
V šedesátejch letech jsem dělal výpočty pro jednoho doktora na Bulovce, byl to náš přední odborník na rakovinný bujení, měl tam v laboratoři na policích všude Petriho misky a v nich tisíce rakovinnejch tkání, živil ty vzorky živným roztokem a ty v tom prostředí prospívaly léta. No a on jezdil po pražskejch pitevnách a bral vzorky tkání z obětí autonehod a jinejch neštěstí. Zjistil, že asi třetina populace onemocní zhoubným bujením, vůbec o tom neví, nemá žádný obtíže, a ta rakovina se v nich – z neznámejch příčin – zastaví, zapouzdří, vstřebá a nakonec zmizí a nechá jenom charakteristický stopy na kostech a ve tkáních, a ty lidi nakonec zemřou na něco úplně jinýho…
Potřeboval ten doktor na ty svý záznamy o tisících a desítkách tisíc případů nějakej systém, vypracovat algoritmy pro výpočet sta tistik a spoustu dílčích, specifickejch charakteristik. Potřeboval to prostě spočítat. Dělal jsem tenkrát na tom sálovým počítači v ústavu v Jilský, byl to bejvalej klášter, zůstal tam jeden stařičkej bratr řeholník, vždycky když jsem měl noční měření, tak jsem se díval, jak se setmělou chodbou o půlnoci šoural v takový noční čepičce, se svíčkou v ruce, šel se modlit do kostela, malinký stařeček…
Tak jsem tomu doktorovi napsal program a proháněl ty data počítačem, všechno se to muselo nejdřív naťukat, naperforovat do děrnejch štítků…
Když jsem mu předával ty výsledky, přišla řeč na smrt tatínka. Ten doktor před válkou byl na studiích v Německu, vyprávěl mi, jak na ústavu přidruženým k jejich fakultě, na nějakým sloučeným, speciálním pracovišti analyzovali tenkrát skupiny chemiků přírodní jedy získaný z výprav do Afriky, z Konga… Byly to ty slavný šípový jedy a vůbec všechny možný látky, který domorodci v těch krajích používají k životu v pralese.
Podařilo se jim analyzovat skupinu látek, která po určitý době, kdy se v organismu dotvořila a sloučila s jinými prvky, vyvolávala efekt zástavy srdce nebo mozkový smrti a byla posléze v těle ne zjistitelná, stačila se rozložit na nevinný sloučeniny a prvky. Začalo se tomu říkat – mrtvicovej jed, a okamžitě se ten další výzkum stal utajovanej. Pak bylo ticho, ale za války se množily zprávy o náhlejch úmrtích do tý doby zdravejch osob, a vždycky, nebo většinou, se jednalo o někoho Třetí říši nepohodlnýho. Vždycky se jako příčina smrti určil srdeční infarkt nebo mozková mrtvice… Asi se jim ten jed podařilo syntetizovat, anebo uměli sehnat ty přírodní komponenty na jeho výrobu…“
Strýc se odmlčel a všichni, my, jeho posluchači, jsme setrvali v zamyšlení. Od druhého stolu, od ženského chumlu zazněl do ticha veselý smích a útržky opakovaně přeříkávané historky o nějakém chytrém batoleti.
„Po válce, po osmačtyřicátým, jsem nastoupil do učení na ná strojaře v ČKD. Na školu mě už tehdy, z kádrovejch důvodů, nevzali, nedostal jsem doporučení uličního výboru…
Chodil jsem tam občas podívat se do konstrukce, do kanceláří, kde před válkou pracoval tatínek, znal jsem tam některý jeho ko legy, co tam zůstali přes válku. Jednou mi povídal… jak se jenom jmenoval… jak jenom bylo to jeho jméno… inženýr… No prostě, já si pak vzpomenu… vzal si mě stranou a povídá mi – ať sem už nechodím, že to tady pro mě není bezpečný, pořád tu pracujou lidi, co maj na svědomí mýho tatínka, že by se mi taky něco mohlo stát, ty lidi se bojej a maj teď některý z nich funkce, bojej se mě, představuju pro ně riziko, mohl jsem tenkrát před válkou něco zaslechnout, nevědí, co vím. Otec mi moh před smrtí něco říct a oni prostě mají strach, a budou ochotný udělat cokoli, abych je nemoh ohrozit. Byly padesátý léta, jejich začátek, tam šlo opravdu o život…
Tak jsem dokončil učení a hned jsem si podal žádost na leteckou strojní průmyslovku do Mladý Boleslavi. Udělal jsem přijímačky a zmizel z Prahy a z ČKD…“
Teď už dokonce i dcery a vnučky naslouchaly se zaujetím, tohle se dotýkalo hlavně bělovlasé tety, byla z té čtveřice sourozenců nejstarší, pomáhala babičce s nejmladším dítětem, mimino si brávala – sama už dospívající dívka, v kočárku na dvůr a spolu s kamarádkami se učily na mém otci převlékat kabátky a čepečky a – dodává můj otec, jemu se to líbilo… Smál se, šťastné dítě uprostřed války…
Teta se ptá svého bratra: „Opravdu, takhle se to stalo tatínkovi? Dyť se říkalo, že umřel na srdce… Opravdu, a proč si nám to tenkrát neřek?“
„To nešlo, tenkrát to nešlo, bylo to moc nebezpečný. Ty lidi se mohli mstít, kdyby se to prozradilo, mstít, kdyby je to ohrozilo, měli kariéry… tenkrát byly všude ty procesy… Nešlo to.“
Mlčení. Ticho se rozšířilo na celou společnost. Tohle bylo něco jiného. Tahle dávná smrt, zavrstvená desítkami let jejich osobních životů, příběhů a manželství. Pod tou vrstvou bylo však jejich dávné mládí a v něm jak maják – smrt jejich otce, nezahojená, jenom zaschlá rána, zdánlivě zajizvená, ta rána se opět po letech – v jejich vlastním stáří – znovu otevřela tímhle překvapivým způsobem, touhle nenadálou informací…
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
