Milan Děžinský:
Slovník noci

Kosti

Jen sami, tak sami
v osamění, doufajíce,
tak jak se i had mění v ptáka,
chladivý kov šupinaté kůže
v jiskřivou podšívku — té trpělivosti! —
že toto předurčení je společné!
A že má dlaň, tak často na stůl kladena,
jak odpírá si touhu dívka
zaslíbená zvědavosti, svou čarou života
nepřeroste možnost kostí,
pralesní hodiny jejich růstu,
v nichž skřípající ozvěna
brousí kostní hrot, jenž chladem protne
blánu srdce, žilkovanou krustu. 

K přečtení zdarma a bez registrace.

×

Vybrat úryvek

Přečíst celou knihu

Další úryvek