Ticho, kam až ucho doslechlo. Pro člověka z velkého města zkušenost srovnatelná s pocity biedermeierské slečinky vržené do kotle koncertujících Prodigy. Ono ticho může bolet, může být agresivní a třeba i ohlušující. Zejména v téhle šumavsky výstřední podobě. Pro městského člověka by mělo být alespoň trochu zředěné vzdálenou tramvají, zašmudlané jódlováním nočních opilců nebo rozostřené všudypřítomným šuměním pouličních lamp. Čeho je ale moc, toho je pak už příliš. To on dobře ví! Všeho bylo posledních dvacet let moc a z nich těch posledních pár už opravdu příliš!
Lehce zaskočen tíží ticha kolem kráčel letní nocí asi pět kilometrů od Vacova směrem k samotě Plachá. Klíč od usedlosti, kterou mu půjčil kamarád, ho tlačil v kapse jako nechtěná erekce a ticho mu tlouklo do uší: bim do levého a bam do pravého. To je ten malér – když utichnou zvuky vně hlavy, ozvou se vnitřní… A Matějská pouť je proti tomuhle zvukoprolití poklidná jako esoterická čajovna po zavírací době.
Odbočil na lesní cestu. Sotva ušel několik metrů, získal pocit, že na něj zpoza smrkových kmenů hledí absintově zelené oči nějaké šelmy. Po chvilce uvažování usoudil, že je to hloupost, a rozhodl se, že je nevidí. Šelma zmizela.
Nebo zavřela oči…
Ocitl se zcela v moci neznámé noci. Bez důvěrně známých míst, návyků a smutných radostí. Bez města.
A těch bílých teček nahoře na nebi jako dole po malování.
A měsíc přefiknutý horizontálním mráčkem jako v Andaluském psu. Zavzpomínal při pohledu do jeho magického oka na dávná léta Filmových klubů a Ponrep. Připadal si ponížený přibývajícími léty a ubývajícími silami.
Proto je ale tady, ne? Obnovit síly! Vyčistit tělo i duši, kterou je třeba v tom těle nejprve nalézt, protože právě duše bude v tom nepřehledném těle snadno k přehlédnutí nebo dočista ztracená.
Musí se naučit chodit po nedlážděných cestách, musí se naučit nevídat přátele a ani ty druhé, kterých je mnohem víc, musí se naučit pít vodu bez bublin, kofeinu a lihu, musí se naučit dýchat vzduch bez šnorchlu cigarety.
Právě vyšel z lesa a hleděl na náznak cesty zvedající se mezi ševelícími loukami. Zastavil se a zhluboka vdechl noc. Voněla tajemstvím a chladem. A voněla mnohými dalšími věcmi, které se bude muset naučit rozeznávat… Nebo se na ně alespoň rozpomenout.
Když se blížil k domu, už se regulérně bál. Bál se tmy, samoty, bál se hloupě, iracionálně a hodně. Vysoké stromy vrhaly na zdi stavení nepřístojné stíny, kterými mírný vánek pohyboval jako loutkami javánského divadla vajang. Byl vystrašený. S tmou a stínem to městští lidé nemají nijak kloudně vyjasněné. Všude, kde nic nevidí, vidí nebezpečná monstra a předpojaté hrdlořezy. Je to dáno za „á“ nezřízeným sledováním televizních filmů, jejichž schéma je na takovém předpokladu vybudováno, a za „bé“ osobní zkušeností. Venkovský člověk nachází ve stínu stromu stín stromu a je mu jasné, že ve tmě na zápraží se skrývá stejné zápraží, jakým bude i za slunného poledne. S tím rozdílem, že ve slunném poledni by rozumný člověk, poučený četbou Erbena, na zápraží nevkročil… Městský člověk ve stínu stromu nachází strach. Strom není pro něj strom, ale skrýš, příležitost k hrůze. Okolo kmenu má omotanou oháňku raracha i v případě, že příchozí z města je pravověrný ateista.
Když se trefoval velkým klíčem do nepřehlédnutelné klíčové dírky, byl strachy skoro nepříčetný. Nepřiznal by to, ale když za sebou zevnitř zaklapl mohutnou petlici, jektal zuby jako vykolejená drezína.
Chladná noc holt… Na červen!
Lhát si uměl skvěle. Nebyl v tomto ohledu nijak egoistický a skoupý, takže lhal většinou skvěle i ostatním.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
