„Zasraná krávo!“ Ta dvě slova si hbitě obhlédla světlý pokoj a rozhodla se zůstat. Zaplnila prostor mezi stropem, podlahou a čtyřmi stěnami do posledního krychlového centimetru, nahlédla pootevřenými dveřmi do vedlejší místnosti a vsákla se do celé ho domu. Pozměnila odstín tapet, koberců i obrazů ve prospěch chronické vulgarity. Ta dvě sprostá slova, vyřčená jako jedno velmi sprosté (zasranákrávo!), zůstala všudypřítomná. Trčela ve vzduchu jako komiksová bublina.
Žena stojící u okna se nevěřícně otočila po muži, který ji tak poprvé po sedmi letech soužití oslovil, a přimhouřila zelené oči. Pak se pomalu a mocně nadechla: „Ty hnusnej hajzle!“ zasyčela. Na plechový parapet za zavřeným oknem dopadly netečně první kapky.
Začalo pršet.
Večer se dlouho a vášnivě milovali. Sex byl pro ně obvyklým (a je třeba říci, že dočasně velmi účinným) řešením narůstajících neshod. Během jejich spojení se za oknem snesla klidná noc. Obloha posázená hvězdami byla té bezměsíčné noci nesmírně krásná a tak hluboká, že dostal při pohledu na ni (vlastně do ní) závrať.
Dokouřil na terase svou nezbytnou „pomilovací“ cigaretu a než se vrátil k nahé ženě, zachumlané v prostěradle, pohlédl ještě jednou vzhůru. Pocit pádu do nezměrného prostoru byl tak silný, že se křečovitě přidržel zábradlí.
Ráno ji zastihlo odevzdanou v objetí migrény a jeho nervózně upíjejícího horkou kávu z velkého šálku. Vadil jí přehnaně výrazný zvuk srkání, kterým v jejích uších demonstroval svou zaneprázdněnost. Jako by říkal: Spěchám do práce! Mám mnoho povinností. Já nás totiž musím živit, jestli ti to není jasné? Musím živit i tu debilní siamskou kočku, co pouští srst do koberců a výkaly do písku v krabici za dveřmi. Ty si nech kávu klidně vychladnout, já si takový přepych dovolit nemůžu. A pak si uvař další a další kávy a nech je chladnout celé hodiny, zatímco já budu plnit všechny náročné povinnosti hlavy rodiny.
Při dalším srknutí se neovládla a potichu vzdychla. Čekal na ten nenápadný zvuk dlouho, a tak zareagoval okamžitě: „No jo, srkám horký kafe! Protože nemám čas ho nechat vychladnout, víš, miláčku? Já nás totiž musím živit, jestli ti to není jasný?“ O nohy se mu otřela kočka, ukazující ocasem k japonskému lustru z hedvábného papíru, visícímu od stropu. Odstrčil vrnící zvíře botou, kterou si pak otřel kapesníkem. „Musím živit i tu debilní kočku…“
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
