Městská knihovna v Praze.
Radek
Nadchlo mě, že se svlíkala se mnou. Přestal jsem si připadat pitomě. Cítil jsem se, jako když jsme se spolu koupali nahatý v rybníce. Je skvělá. Fakt ji děsně miluju. Taky jsem si dával pozor, abych u toho zůstal v klidu, což se mi nakonec nepovedlo. Ne snad proto, že byla nahá, ale jak o tom mluvila. Děsně odvážně. Odvaha je asi sexy. Je vážně skvělá. Všechno bylo skvělý, nový, průlom. Do rána jsme vyvolávali fotky v temný komoře jejího táty. Vyvolávali fotky a milovali se. Některý díky tomu byly moc dlouho ve vývojce. Zčernaly, no a co. O to víc pak bilo do očí, když nastal problém ohledně poslední momentky. I když jsem se snažil maskovat ságem, bylo všechno vidět. Chtěl jsem, aby tu fotku zničila, ale ona objížděla na fotce prstem ságo a pak mě a říkala, že v těch tvarech je nádherná podobnost, že vypadám jako dvojitý ságo, dokonce jako splynutí dvou stejných principů. Zkrátka o nějakým ničení nechtěla ani slyšet, protože tohle je vrchol, tečka a dělá z toho teprve umělecký dílo. Když jsem trval na svým, že je to koneckonců moje tělo, řekla, že se cítí hodně zklamaná, že nevnímáme věci stejně, že prostě nedokážu udělat razantní krok, hodit konvence za hlavu. Dosáhl jsem aspoň toho, že fotku sice nezničí, ale že cyklus se ságem budeme ukazovat bez ní. Pak jsme leželi a dlouho bylo nezvyklý ticho na to, jaký je to mezi náma normálně skvělý.
Šárka
Ležíme a já nepřestávám myslet na jednu věc. Že jsme udělali kompromis. Co když člověk nedostává druhou šanci, co když je jenom jedna? Musíš ji chytit, a když ji máš, tak držet. Za každou cenu držet. Nesmíš si namlouvat, že se na chvilku pustíš a pak zase naskočíš. A co jinýho je kompromis? Teď to vypadá jako malichernost. Jako blbost. Jako že o nic nejde. Je to prostě jenom poslední fotka ze série. Jasně. Jenže taky její vrchol, nečekaný vrchol, kdy se stane něco lepšího, co člověk dopředu nečekal. Bojím se, že za to zaplatíme. Dříve, nebo později. Nedám se utěšit. Žádným mazlením. Je mi smutno. Za kompromis se určitě jednou zaplatí.