Lea se na mě usmívá daleko víc než rabín, a stejně mě vždycky sevře chlad. Měl bych být vděčný za štěstí, že si vezmu někoho takového. Tak to říká můj otec. Jenže na Lee mě děsí už jenom to, jak si odhazuje vlasy z čela.
Tvoří jí kolem hlavy měděné paprsky. Jako kdyby její hlava byla kometa. Ne, sama Lea je kometa.
„Určitě spolu budeme šťastní!“ říká mi Lea a do mě se dává zima.
A co když nebudeme? Tohle jsou jenom slova! Jiná slova než ta, která zrcadlí řád světa!
„Patří do řádu světa i to, co řekne holka?“ zeptal jsem se rabiho.
Okamžitě pochopil, na co se ptám.
„Slova žijí jenom tehdy, když je někdo přečte nebo vysloví. Každé slovo potřebuje člověka. Řád světa čeká jenom na to, abys ho pochopil. Bez tebe jako by nebyl. I bez té tvé… holky.“
Vidím před sebou Leu jako létavici na nebi, která se pohybuje podle nějakých tajemných zákonů. Jaképak by asi bylo dotknout se těch jejích vlasů? napadne mě. Tentokrát mi ruce zůstanou teplé, zato se mi roztřesou nohy.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
