17. 11. 1989, Národní třída v Praze, 18:07
Byl nejvyšší čas, abych se ozval mámě. Řekla mi, že nemám na demonstraci chodit, a já jsem ji potřeboval přesvědčit, že tam nejsem.
Vedle budky na rohu Národní a Mikulandské stála holka v červené lyžařské bundě. Měla ofinu v barvě pláže a koukala, jako by měla písek i v sobě. Jako by ho byla plná a každou chvíli se jí měl začít sypat očima, ušima ven. Nadechl jsem se pachu cigaret a navlhlých stránek telefonního seznamu. Nedokázal jsem ze sebe dostat ani slovo, když to máma zvedla. Doufal jsem vlastně, že se neozve ona. Jenže Olda k telefonu moc nechodil, protože hovory byly většinou pro ni, a tys měl, brácho, po hotovost a stejně jsi už s námi nebydlel.
„Haló?“ řekla. Viděl jsem ji, jak se naklání k telefonu na poličce, kterou vyrobil Olda, stejně jako další kusy nábytku. Telefon je položený moc nízko, takže máma se musí sehnout. Nezvedne si ho ale, zůstává tam pokorně shrbená. Na okamžik jsem měl dojem, že mě vidí, jak stojím v budce. Že nakukuje dovnitř otvorem ve stropě. Shora, z oblohy.
„To jsi ty?“ zeptala se s jistotou.
„Ano,“ vypravil jsem ze sebe.
„Haló? Haló?“ začala provolávat.
„Já tě slyším, proboha! To jsem já!“
„Haló! Haló! Haló!“ zvyšovala hlas máma. Z nějakého důvodu jsem si byl jistý, že mě slyší. Nechápal jsem, proč to nemůže přiznat.
„Já tě slyším,“ řekl jsem, a nedokázal jsem to říct jinak než otráveně.
Lásko, miluju tě! Nenávidím ženský. Když mi zavoláš, vykouřím ti ho, četl jsem nápisy vyryté do zadní stěny.
„Vždyť já tě taky slyším,“ odpověděla dotčeně. „Fajn,“ vypotil jsem. „Tak já ti jako volám, že dobrý.“
„NEJSI NA TÉ DEMONSTRACI, ŽE NE?“
„Ne.“
„A KDE TEDA JSI?“
„Normálně, venku,“ odpověděl jsem. Uslyšel jsem megafon, který pomalu a důrazně sděloval, že shromáždění je nepovolené a my se máme rozejít. Chtěl jsem si přiložit sluchátko mikrofonem ke kabátu, jenže než jsem to stačil udělat, máma spustila: „Řekni mi, prosím tě – kde jsi? ALE DOOPRAVDY.“
„Já už musím jít.“ Zhluboka jsem se nadechl, až jsem znovu ucítil vykouřené cigarety, a střetl se s vytřeštěným pohledem holky v červené bundě.
„Chovej se ROZUMNĚ,“ dolehlo ke mně ze sluchátka. Venku se zvedl nesouhlasný řev davu. Všiml jsem si, jak holka v červené bundě zbledla.
„Hele, všechno bude dobrý,“ oznámil jsem jí před budkou, jako bych se pokoušel uklidnit mámu.
„Zablokovali Národní,“ vyhrkla.
„Tak půjdem nazpátek,“ navrhl jsem.
„Zablokovali ji z obou stran!“
Natáhl jsem se na špičky a uviděl řetěz bílých přileb. Holka se viditelně klepala. Trochu jsem se za ni styděl, a zároveň chtěl prostě zmizet. Vzal jsem ji za loket.
Protlačili jsme se davem do volného prostoru před první řadou, kde na dlažbě hořely svíčky. Propletli jsme se mezi nimi až ke kordónu esenbáků v bílých přilbách, s plastovými štíty a s bílými obušky. Přeběhl jsem očima z jednoho na druhého, až jsem se zastavil pohledem na tom přímo před sebou. Měl mazácky zvednutý límec s kožešinkou. Podíval jsem se mu k pasu, ale pádlo jsem samozřejmě vidět nemohl, protože by ho měl vzadu. Přes kanady měl kalhoty, a vsadil bych se, že řemínky na nich má do kříže.
Teď jsem se roztřásl já. Jít sem byla přece jenom blbost. Dobře jsem věděl, proč jsem to celé podnikal. Chtěl jsem něco dokázat Brajglovi, spolužákovi z gymplu, co měl vždycky delší vlasy než já. Začal dělat nočního hlídače, zatímco já se dostal na vysokou, a kvůli přijímačkám jsem se nechal ostříhat.
Zkusil jsem se podívat mazákovi do očí. Neuviděl jsem nic. V plastovém štítu přilby se odrážely svíčky. Policajt se pohnul, zvedl obušek nad hlavu a podivně pomalu se rozpřáhl. Ti vedle něj mu překvapeně uhnuli. Holka se mě pokusila odtáhnout zpátky, rána ale nedopadla. Prsty v černé kožené rukavici mi sevřely paži a vyškubly mou ruku z její dlaně.
Protáhl mě kordónem k Máji.
„Zatčené do vozidel!“ vykřikl chlapík v civilu, v koženkovém kloboučku.
Můj průvodce zabručel něco, co znělo kupodivu jako: „A doprdele.“ Zamířil se mnou k fasádám domů, kde žádné antony nestály.
„Do vozidel!“ ozvalo se za námi znovu.
Pokusil jsem se mu vytrhnout. Zasyčel mi do ucha: „Nedělej problémy.“ Teprve když dodal vole, došlo mi, kdo to je. Teď jsem viděl jeho oči jasně. Dívaly se pobaveně.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
