Potom znenadání král přijel. Přivezl dary – drahé, krásné – a žádný, který by nemohl postrádat, natolik byly velkolepé, tak málo vypovídaly o přátelství, natož o lásce. Nezlobila se pro to. Neznali se spolu a nečekala, že by ji miloval.
„Nemá smysl věřit báchorkám,“ smávala se matka a jedněmi ústy dodávala, „přesto ty, ty bys mohla!“
Ano, mohla bych. Co taky chtít víc? Mladý, bohatý panovník. Víc než deset roků sice málem nesvlékl zbroj a neodepjal meč, ale přes určitou neotesanost nevypadá jako hrubec a násilník. A, jistě, zdvihla obočí, zalíbila jsem se mu. Váhal li, zda splní přání našich otců, než mě uviděl, teď neváhá. Nejhezčí dívka, jakou mi kdy mohl osud nadělit, řekl o ní.
Patřil prý k mládencům, kteří se otočí za každou sukní, ať by ji na sobě nosila pradlena, nebo šlechtična, s každou pohlednější si rád zatancoval, třeba v zastrčené krčmě. Z nějakého darebáctví nebo špinavosti, dokonce ani z planých slov Latydara nikdo neobviňoval, ale Teržu ta jeho všímavost pro hezké panenky ponižovala. Tady kněžna s naučenou pokorou nevystačila. Nebrala proto královy lichotky vážně.
Latydara ovšem okouzlila nejen snoubenčina krása. V každém dívčině pohybu se odrážela urozenost, nalézal ji v tiše pronášených slovech, v nepostřehnutelném chvění modrých žilek pod hebkou světlou kůží, v tom, jak skláněla hlavu a zvedala oči, jak jemně upíjela vodou ředěné víno z křišťálového poháru, s jakým půvabem dokázala v pravou chvíli zopakovat některou z moudrých vět trynských předků. Znala řeči národů, s nimiž Tryn obchodoval. Vyšívat uměla. Tančit i hrát na loutnu a harfu. Jezdit na koni… Co vlastně chybělo její ušlechtilé tváři, lehkému kroku, příjemnému hlasu? Nic. Trynskému vládci polichotila nevěstina dokonalost.
Od okamžiku, kdy mě uviděl, nevzdal by se mě ani za cenu rytířského tažení, uvědomila si.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
