„Já ti řeknu,“ jektal Fricek zimničně, „nejlíp se mi tvoří, když jsem prožil něco velikého. Velikou lásku… nebo velikou neřest. I to patří k umění – takys to poznal, ne? Musíš mi jednou povídat, cos prožil… jako básník. Ale hudba je ještě víc, hudba je… to nevyslovitelné v nás, rozumíš? Víš, Šimone, – já jsem dionýská povaha. Já jsem – počkej,“ řekl najednou jiným hlasem. „Teta jde.“
Stará slečna otevřela dveře a vešla s hořící svíčkou. „Hoši, hoši, vy tu sedíte potmě?“
„My jsme si jenom opakovali dějepis,“ mumlal Fricek, krátkozrace a oslepeně mrkaje. S tím svým dlouhým bílým krkem a ustupující bradou mi najednou připomínal uraženou a nedůtklivou husu.
Bylo z toho přátelství na život a na smrt; první velké přátelství je něco skoro stejně velkého a krásného jako první láska. Měli jsme dobře rozdělené úlohy: Foltýn byl dionýská povaha, překypující vzněty a sny, rozpoutaná, orgiastická a opojená; nechal si narůst hřívu jako Papuán a chodil s kloboukem v ruce a božskou kšticí čechranou větrem. Pro mne jsme k mé značné spokojenosti vynašli povahu héfaistovskou; byl jsem černý a ježatý ouřezek, kul jsem své verše u výhně a představoval jsem sílu přízemně střízlivou, drsnou a skeptickou; dokonce jsem se pokoušel kulhat jako Héfaistos. Takto jsme se flákali po malém městě a okolí jako dva bohové; pohrdali jsme bezmezně ostatními Boióťany a Fajáky[2], potkávali na večerním korze plaché nymfy nebo vášnivé menády a někdy se kradli kolem místního pochybného lokálu, abychom aspoň škvírou dveří zahlédli s tlukoucím srdcem červenou záři sluje Venušiny.
[2] Boióťané, Fajákové – podle Homérovy Odyssey obyvatelé bájných krajin, jimiž Řekové pohrdali. Pozn. red.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
