DOMIN: To jsou Roboti. Všichni naši dělníci jsou Roboti. A tady dole, vidíte něco?
HELENA: Nějaká kancelář.
DOMIN: Účtárna. A v ní –
HELENA: – plno úředníků.
DOMIN: To jsou Roboti. Všichni naši úředníci jsou Roboti. Až uvidíte továrnu –
(Vtom spustí tovární píšťaly a sirény.)
DOMIN: Poledne. Roboti nevědí, kdy přestat v práci. Ve dvě hodiny vám ukážu díže.
HELENA: Jaké díže?
DOMIN (suše): Měsidla na těsto. V každém se míchá látka na tisíc Robotů najednou. Potom kádě na játra, mozky a tak dále. Pak uvidíte továrnu na kosti. Potom vám ukážu přádelnu.
HELENA: Jakou přádelnu?
DOMIN: Přádelnu nervů. Přádelnu žil. Přádelnu, kde běží na jednou celé kilometry zažívacích rour. Pak je montovna, kde se to dává dohromady, víte, jako automobily. Každý dělník přidělává jen jednu součást, a zas to samočinně běží dál k druhému, třetímu, donekonečna. To je nejzajímavější podívaná. Pak přijde sušárna a skladiště, kde čerstvé výrobky pracují.
HELENA: Proboha, hned musejí pracovat?
DOMIN: Pardon. Pracují, jako pracuje nový nábytek. Zvykají si na existenci. Jaksi uvnitř srůstají či co. Mnoho v nich dokonce nově narůstá. Rozumíte, musíme nechat drobet místa pro přirozený vývoj. A zatím se výrobky apretují.
HELENA: Co to je?
DOMIN: Tolik co u lidí „škola“. Učí se mluvit, psát a počítat. Mají totiž úžasnou paměť. Kdybyste jim přečetla dvacetisvazkový Naučný slovník, budou vám všechno opakovat po pořádku. Něco nového nikdy nevymyslí. Mohli by docela dobře učit na univerzitách. Pak se roztřídí a rozešlou. Denně patnáct tisíc kusů, nepočítajíc stálé procento vadných, které se hodí do stoupy,… a tak dále a tak dále.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
