Holubi hnízdili na půdě v holubníku s drátěnými padacími dvířky. Stačilo potáhnout za provázek… a klap! Patřili Bugelovi, miloval je a byl jejich pánem. Nikomu nebyl pánem do té míry: pánem nad životy a smrtí jejich dětí (dospělí holubi jsou nejedlí). Vraždil jim mláďata a ti hloupí ptáci ho neuklovali. Když vylezl na střechu a hvízdl zvláštním způsobem, holubi potloukající se po všech možných polích a parcích nechali všeho a přilétli do Nákladní ulice, na střechu domu s číslem devatenáct. Roztáhl paže a ti první, nejrychlejší, mu posedali na ně, na ramena i na hlavu, láskyplně vrkali a tulili se k svému pánovi; pomalejší usedli na střechu, na komíny, na kominickou lávku a záviděli šťastlivcům spočívajícím mu na těle, s léty stále oblejším. „Pojďte, holoubci bělostní, děťátka moje, ke svýmu tátovi nešťastnýmu, koho už na tom světě mám než vás,“ promlouval k nim holič Bugel, „všecko je na hovno, život posranej…“ Holoubci bílí se k němu tulili a tahali ho za ušní lalůčky, něžně vrkali a trousili po něm trus.
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
