Večer jsem Marcinovi zavolal. Mému asistentovi se to docela líbilo, řekl jsem mu, i já na to hleděl pozorně, na ten nápis MARCIN MACIEJOWSKI, TAK JEST, a na ten obrázek, ale ani se mi nechtělo věřit, žes to maloval ty, Marcine, jako kdyby to malovalo nějaké dítě! Na plakát se to nehodí, v určitém kontextu to jistě je dobrý obraz, na katalog ho dát, proč ne, když už jsou lidé v budově MNK, tak takový obraz chtějí vidět, ale pověsit ho do ulic, to mi přišlo výstřední. Dali ti danajský dar, Marcine! Než ti dát takový plakát, to radši měli ušetřit. Rád bych řekl, znáš to, co člověk, to názor, ale nic takového říct nemůžu, tolik názorů jsme neposbírali, až tak moc nás ten plakát nezajímal, Marcine, my děláme divadlo. Co člověk, to názor, to platí u té naší inscenace, u té to platí stoprocentně. Dnes odpoledne jsem jim řekl, objevte divadlo! Řekl jsem jim, zapomeňte na všechny inscenace. Házejte nápady! Jak by to udělala Adriana Filas? Jak by to udělala Anna Grajewská? Čas utíkal. Po dlouhé době jsem znovu zažíval to, co jsem si dobře pamatoval ze studentských let, ten drive. Jsme dobrá parta, už jsem o tom nepochyboval. Bylo snad sedm hodin večer, a my ještě pořád seděli v divadle. Nakonec jsme se dohodli, že odjedeme z Varšavy, někam, kde je klid. Řeknu Maciejowskému, řekl jsem jim, ale nepočítejme s ním, finišuje s výstavou v MNK a má plné ruce práce (má plné ruce těch plakátů, však víte, řekl jsem jim, má jich plné zuby, od toho MNK to byl danajský dar), netroufne si ztratit kontrolu nad svojí přelomovou výstavou. Kdo jede? zeptal se Marcin. Grajewská? Grajewská jede?
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
