Míváš to někdy?
Co?
Strach přece!
A jakej strach pořád!
Strach, hergot, strach!! Ty nevíš, co je to strach?!
No ale z čeho? – a neřvi na mě!
Z ničeho – zapomeň na to.
Co seš hned protivnej? Tak mi to snad řekni, ne?
Nechme toho.
Z čeho máš strach? Tys něco proved? – ne – teď ale vážně: co se děje?
Nic –
Počkej – počkej – ty přede mnou něco tajíš! Bobíku! Podívej se mi do očí! Víš, co jsme si slíbili! Jiří! Jiřane! ty víš, že kdybys někoho zabil, dokázala bych to pochopit – – ale že máš přede mnou tajnosti – to teda – to se teda na mě nezlob, ale –
Luci, prosím tě!
Jenom to najednou nezamlouvej! Já moc dobře vím, o co jde! Prostě mě nemiluješ! Máš přede mnou tajnosti – bloumáš si v duchu bůhvíkde – bůhvíským – – nojo: dyť ty žiješ vlastně úplně jinde! Úplně jinej život! A máš jenom strach mi to říct! – To je ten tvůj strach! Teď je mi to jasný! Jdi pryč, prosímtě, jdi pryč, nesahej na mě! Vypadni, slyšíš?! Vypadni! – – – Kam jdeš, prosímtě –?! Ty bys klidně odešel? A nechal bys mě tu? Samotnou? No teda…! – dyť přece víš, že bez tebe nemůžu bejt! pojď ke mně! – – – blíž! – – obejmi mě – eště! – – víc! co sem tvoje?
Koťátko.
A že seš jenom můj?
Jsem jenom tvůj…
A budeš se mnou pořád!
Pořád!
A nikdy mě neopustíš?!
Nikdy!
Dej mi pusu! – už na sebe nikdy nebudem oškliví, ano?
Nikdy!
Slibuješ?
Slibuju!
Poď, utečeme odtud! někam daleko! pryč z téhle všednosti – ach, jak jsou ti maloměšťáci ohavní! proč už jim to někdo neřekne! jak já to tu všechno nenávidím! Pojď, utečeme – teď hned! – honem! – nastoupíme do prvního vlaku a pojedeme načerno někam do neznáma – a vystoupíme do tmy – já se budu bát – a ty mě budeš chránit – – pojď, ať už jsme odtud pryč! – honem pojď – peníze? – k čemu? – romantik krade!
Ty si bereš boty? Zbabělce!
Voda plyne jako čas a Jiřík už dávno zapomněl na Blanokřídlou – a Blanokřídlá, obklopena malými Jiříky, se snaží všechno pochopit: osmy nekonečna. Bleděmodré záclonky. Vyšívaný ubrus. Můj Jiřík: byl tady a už tu není. Stával tu – ruce v bok, pyšně rozkročený, jen zakokrhat – a teď tu není. Já tu jsem. Musí to tak být. Lehával u vody s rukama pod hlavou a vítr mu čechral chloupky v podpaží. Sedávala jsem tiše stranou v očekávání jeho rozkazů. Teď sedím tady. Tady jsou naši Jiříci. On tu není. Je pryč. Není tu.
Blanokřídlá poslouchá, jak do tmy vybuchují konzervy, a zpěvem se snaží přehlušit pláč opuštěného klína: Nevstoupím dvakrát do téže řeky – jenom ty dny jsou jeden jako druhý – máma má mísu – nemáš mě rád – a mně se nic nevede, když mě nemáš rád – neumím usnout – neumím bdít a na botách se mi trhají tkaničky – jsem čím dál víc podobná svému psu a na okně vyrostla kytka s mým obličejem – už nemám smysl – sesychám – žloutnu – brzo mě vynesou – čekám tu na tebe – z veselé milenky tvá smutná choť – sedím u dveří a tence pískám nosem –
, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
