+A
-A

Theodore Dreiser:
Americké osudy

Především tu byly podmínky, za nichž vyrůstala do svých patnácti let: přeplněné ubohé činžáky; úzké, zeleně vymalované chodby s blikajícími plynovými hořáky, takže vchody vypadaly spíše jako dveře do márnice než do lidského bydliště, špinavé chodby a pokoje se stěnami omalovanými na zeleno, na modro nebo na hnědo, aby se ušetřilo na tapetách; holé dřevěné podlahy, dávno prosycené veškerou možnou mastnotou a špínou od margarinu a loje z laciných tuků a masa, až po zbytky piva, whisky a sliny zbarvené tabákem. Udržet nebo udělat čistotu v místnostech a chodbách, to předpokládalo, aby nájemník, který chtěl zachovat hygienu, aspoň občas drhl a zametal.

A pak ty ulice venku – všechny ulice, jež ji kdy obklopovaly – blok za blokem jen a jen ty červené, holé, obyčejné činžáky, naplněné až po dveře lidským životem, a v prostoru před nimi stále ty rychle projíždějící, hlučné a páchnoucí vozy všech druhů. Ulice dusné v létě, prašné a ledové v zimě, zpestřené občas zaběhlými kočkami a psy, kteří hrabali v nádobách na popel, hlídané povýšeneckým strážníkem a vždy přeplněné mnohými a mnohými lidmi – lidmi, kteří si vydělávali na živobytí bůhví čím a žili tak, jak to odpovídalo této jejich končině.

V takovém ovzduší vždy žili přístavní dělníci, vozkové, uklízeči, umývači nádobí, číšníci, vrátní, dělníci z prádelen i továren – a žili tu buď lhostejně, v pozvolném upadání, nebo v beznaději. A všichni tito lidé tu žili, pokud se pamatovala, z oné záhadné, prchavé a proměnlivé věci, známé pod jménem týdenní mzda.

Vždy tu kolem ní byla opilost, rvačky, nemoci a smrt; přicházela policie a toho nebo onoho zatýkala; výběrčí z plynárny, výběrčí činže, inkasista nábytkářské firmy, ti všichni tloukli na dveře, žádali zaplacení – a nedostávali nic –, také pak v celé své slávě přicházel v pravý čas obstaravatel pohřbů, jako by životy byly nejvzácnější věc, jakou si lze představit.

Je naprosto pochopitelné, dojdeme-li při pohledu a v myšlenkách na takovéhle ovzduší nezbytně k závěru, že tu nemůže vzejít nic dobrého. Že na hnojišti vyrůstají květiny? Ano, přesně tak, vyrůstají zde květiny – avšak nedorůstají patrně k žádné slavné zralosti. Je přece docela možno, že se tu zrodil květ ducha. A jestliže zakrněl nebo uhynul v ovzduší plném nakažliviny – pak je to pochopitelně zjev normální, i když ve skutečnosti neuvadají všechny ty květy, jež byly na počátku zasazeny do takového prostředí. Jsou květiny a květiny.

Sbíráme cookies popup, abychom lépe nastavili služby webu. Souhlasem nám umožníte získat anonymizovaná statistická data. Děkujeme!
Městská knihovna v Praze.
Ne
Souhlasím