Městská knihovna v Praze.
Máma už je čeká s bábovkou.
Buď pochválena příroda, řekl doktor a usedl.
Máma si sedla proti němu, pohladila dlaní ubrus a řekla:
– ale to víte – jak my se můžeme mít –
nám se taky nic neřekne –
prej má bejt zas všechno jinak –
v tom aby se prase vyznalo –
ale novýho naštěstí neni nic –
no a co císař? prej má zas nový šaty? tuhle sme na něj koukali – moc mu to slušelo – a jak krásně mluvil – až se mu vod huby prášilo – však ho taky daboval ten – jakvonsemenuje – takovej fešák – má dceru nejvyššího velekněze –
– a ten je prej zas nějak nemocnej, řiká se u nás, jak se to rozneslo, kdo měl co zdravýho, běžel se skovat –
– vona láska vocaď pocaď, žejo –
co já – já mám tuberu – mně je hej – ale co mladý? –
No a co v sídelním městě? – že prej se staví zas novej palác – a to je dobře – dyť proto sme na světě a kvůlivá tomu se dřem, aby to měl císařpán pěkný – –
nojo, no –
a žumpu nám taky nevyvezli –
to máte jedno k druhýmu –
třeba tuhle Janinka: co se vám natěšila – co se nachystala – všechno pěkně akorát – tolik si vám přála zpěvačku – a bác ho: narodil se jí knihovník – – to víte: seřezala ho jako psa – a že prej už nadosmrti zůstane starou pannou – no a co jinak – sousedojc sou na lepšim – naši by taky chtěli – jářku, povidám – každej nemůže bejt na lepšim – někdo musí zůstat taky na horšim, žejo – – –
– a že prej je to tam zařízený pro lidi – – to musí bejt ale krása – – – já si kolikrát řikám, vite, jak by to u nás taky mohlo bejt pěkný, kdyby to bylo trošku víc pro lidi – – nojo, no –
a včely už taky nedělaj – – co založily odbory, jsou samá schůze –
– tady koukám píšou, že sme první v těžbě vajec –
no – to se jednomu hned uleví –
ale jináč – vám řeknu – ten život je kolikrát tak drahej, že se snad ani nevyplatí – – –
Přišoural se děda. Dělá mu dobře posedět s někým, koho před chvílí pomluvili.
Tak co? jak je? zrovna tuhle sme si o vás povídali, řekl a zakřenil se.
Doktor se usmál.
Přefik sem vám tu novou gerontoložku, řekl děda a zakřenil se.
Máma ho pleskla hadrem.
Závidí, protože Jožin už nemůže – povidám: buď hodná, já ti to vynahradím! zahihňal se děda a dostal hadrem – jenže teď už je všem trapné dělat, že si nevšimli Jaryna, který celou dobu postával stranou, aby si ho nevšimli. Máma dala na stůl další hrnek a další bábovku a Jaryn si k tomu bokem – jakoby náhodou – vlastně o tom ani neví – sedl. Že prej nás budou zas práškovat, řekl na půl huby. Doktor si odkašlal a poposedl. Jiříkův obal sedí nad bábovkou, dívá se na ni, ale nevidí ji.
Jaryn se doktorovi zabořil očima rovnou do obličeje. Doktor polkl, poklepal na Jiříkův obal a řekl hlasitě: tak copak, chlapče, copak z tebe jednou bude?
Jaryn se k doktorovi naklonil s úmyslem přečíst mu všechny myšlenky najednou.
Jaryne, nech pána! řekla máma a pleskla ho hadrem.
Doktor se rozpačitě usmál.
Nesmíte se na něj zlobit, řekla máma, tak dlouho ho pronásledovali…
Vtom tiše promluvil Jiřík, oblbený láskou:
že prý se v sídelním městě prodává koule, ve který sněží – – a koule, ve který prší – – a koule, ve který svítí slunce –? je to pravda?
Nesmíš hned všemu věřit, řekl doktor.
A že prej tam taky prodávaj malinkou mašinku – – co jede malinkou krajinkou – – a když malinko vykolejí – – tak přijede malinká sanitka naložit malinko raněné, kteří malinko sténají malinkou bolestí – – –
Matka spráskla ruce: můj bože, dítě! dyť tobě uchází duše! chlapče! hej! slyšíš mě? – doktore, dělejte něco!
– a honem hledala, čím by ucpala unikajícího Jiříka, který bez hlese šeptá: do konce svých dnů už budu jíst jenom rakvičky, jestli nebudeš mou, Blanokřídlá…
Máma Jiříkem třese, volá ho zpátky, snaží se zacpat mu duši vepřovým kolenem, šekovou knížkou a novým svetrem na zimu –
zavřela honem okna i dveře a lamentuje zlobně: kdo ti to udělal? která to byla? slyšíš? – ihned mi to řekni a já jí ustálim podobu! – –
– – ale Jiřík už je daleko: právě se spojil s Blanokřídlou, tam, co tak šumí rákosí a silně voní voda – – stoupá do výše a průdce klesá dolů a kreslí osmy nekonečna – – zatímco se jeho obal něžně rýpe v bábovce…
Doktor vstal, oprášil si klopy a požádal mámu, aby ho zavedla k pacientovi. A požádal mámu, aby ho zavedla k pacientovi. A požádal mámu, ať je tak hodná, sakra už, a nechá toho kluka.
Máma nerada pustila Jiříka a vede doktora do pokoje.
Mámidlo bliká tátovi nad hlavou už jen pomalu a mdle: právě skončily zprávy, že ve světě řádí svrab, neštovice, cholera a mor – a u nás doma že je všechno v pořádku. Táta, uklidněn, zavřel oči a obrazovka zhasla.
Tak co?! marode?! zařval doktor ode dveří.
Je to na pytel, zašeptal táta.
Nesmíš hned všemu věřit! zařval doktor, promačkal tátu – a když z něj nic nevylezlo, umyl si ruce.
Neni ve mně síla. Mám strach. A ve spánku vraždim, zašeptal táta. A taky mám sny, že bych to snad ani radši neměl řikat.
Třeba že mluvim na nějakym shromáždění – a řikám tak strašný věci –
Víš co – tak mi to snad ani radši neřikej, řekl doktor a dlouze se na tátu zadíval.
Otevřeným oknem sem zalehl řev kosené louky a v pokoji se najednou udělalo velmi smutno. Doktor si stoupl před postel a zadíval se tátovi až na dno. A tam, úplně na dně, za vysokou tlustou zdí, sedí na bobku malý chlapec, těká očima a kouše si nehty.
Podívej se na mě, řekl doktor, podívej se na mě, skrze mě – do dálky a do výšky; co vidíš?
Vidim tmu, zašeptal chlapec.
A když se podíváš kolmo vzhůru – přímo před sebe – co vidíš?
Vidim jen samou tmu, zašeptal chlapec.
Doktor zvážněl a pokýval hlavou. Máma se rozplakala. Táta bezvládně leží a jen očima kouká ven.
A v zrcadle, co vidíš? zeptal se doktor.
Vidím ošklivé, slabé, zlé dítě, kterému ublížit není hřích, zašeptal chlapec.
A když já se na tebe podívám, co vidím? zeptal se doktor.
Vidíš muže, velkého a silného, mocnějšího sebe! netroufneš si do mého hájemství, neboť jsem strašný!
Podej mi ruku a pojď ven, řekl doktor.
Nesmím! vykřikl chlapec.
Nemáš se čeho bát, řekl doktor.
Stůj! dál ani krok! má zeď jsem já a ty jsi nepřítel!
Podívej, řekl doktor a sedl si na pelest, já taky kolik let bušil na studené dveře, za kterýma bylo teplo, ze kterého mě kdysi vyhnali – a až teď jsem zjistil, že ty dveře vůbec nejsou zavřený, ale že za nima taky neni žádnej dům – – tak pojď už ven – čas se zrychlil, všechno je dávno jinak – nic ti nehrozí, řekl doktor.
Nikoho k sobě nepustím! vykřikl chlapec.
– a kdyby přišel můj bratr a řekl: bratře, pojď – nepůjdu, protože vím, že má v ruce nůž! –
– a kdyby přišla snědá plavovláska vonící mořem a řekla: milý, pojď!– nepůjdu, protože vím, že mě chce vynést vzhůru, aby mě srazila dolů –
– a kdyby přišel můj otec, tak zařvu: táhněte! kde jste byl, když jsem se bál?! –
– tak to je a tak to provždy bude –
Ale tak už polez, šohajíku, maříme čas, řekl doktor a zívl.
Pleju len, řekl chlapec.
Nic se ti nestane, my všichni jsme přátelé!
Až vypleju, budu vláčet, řekl chlapec.
Hm, řekl doktor, sám bych rád věděl, čim já tohle vždycky zvořu. A začal vyplňovat recepis. Tak co? co je? je to vážné? ptala se máma.
Doktor pokýval hlavou: má uzavřenou budoucnost.
Máma se rozplakala ještě víc: a takovej to byl hodnej, spolehlivej a slušnej tvor! – a já mu to řikala pořád: táto! vzpamatuj se! všechno je v pořádku! přečti si noviny – tam to všechno je: co je dobrý – co je špatný – co potřebuješ – co ti škodí – co máš dělat a co ne – všech no to tam máš – tak hle jed no ved le dru hý ho! – – a každej den znova! a tohle je vděk za všechno? víš ty co to stojí? myslet za tebe, rozhodovat, hlídat tě na každým kroku? – – – ale to ne – – to musí mít svou hlavu – – a v noci pak řve strachy, blázen – – –
ach, doktore, copak mu není pomoci?
Pomoci mu už není – – je mu jen rady – jenže kde vzít a nekrást: neboť je lépe být vysát tornádem do sféry věčného mrazu a dopadnout na zem ve formě krup – než míti uzavřenou budoucnost; je lépe žít pod plochým kamenem, mít ústa plná hlíny a v očích sůl – ba je lépe být mrtev než míti uzavřenou budoucnost – protože ta k duši nepustí ani světlo ani teplo ani čas – ba ani hlas varhan – a to je co říct, neboť hlas varhan umí prostoupit kamenem a vynést duši k obloze. Řekl doktor.
Ach, doktore, čeho vy jste vlastně doktor, že jste tak k ničemu? sténala máma.
Jsem doktor obecné člověčiny a obojího práva, takže vím, co mluvím, když říkám Amen. Dávejte mu zatím tohle – ostatní ukáže pitva, řekl doktor a má se k odchodu. Máma, plačíc, ho vyprovází.
Zpocený táta se zatím znovu propadá do spánku: zbytkem vědomí se ještě chabě brání, ještě řve šeptem: ne! já nechci! –
– ale jeho snící většina už mu zas říká: ale jo, to víš, že jo, ty chceš, dyť my to víme – – – a bezmocný táta zas zvedá ruku a zase se hlásí o slovo – – a pupíci za předsednickým stolem zas vypouštějí mlhu a čekají, co bude – – –
Dědek chvíli rozpačitě okouněl – a pak se jal šmejdit kolem postele a zvědavě tátu okukovat.
Táta sebou ve spaní hází: jeho kat mu právě vyčetl, že při své popravě dost aktivně nespolupracuje.
Táta se rozplakal a probudil se.
E? řekl dědek, šklebě se.
Táta se od něho odvrátil.
Dědek oběhl postel a udělal na tátu nemravný posunek. Táta se zvedl na lokty a zasípěl: k čertu s váma, nesmrtelnej! Jen se vychechtejte mojí ubohosti! Nic mě nedrží – a přece se hnout nemůžu – nic mi nehrozí – a přece se bojim – nic mi neschází – a přec je mi na smrt – ale smrtka mě nechce! prej nejsem její – že prej jsem váš! tak jen se chechtejte, dědku!
Dědek polkl a zamžikal.
Jen do toho, kozle! jste přece můj pán – to vy jste mě zplodil – postavil můj dům, vybral mi ženu a počal mý děti – vy jste přece navěky nade mnou – já budu vždycky až druhej – tak jen se chechtejte, dědku!
Dědek přešlápl a vzdychl.
Slova uznání jsem se od vás nedočkal – – jen samej posměch a pohlavky – otcovský požehnání jste mi taky zůstal dlužnej – tak k čertu s váma i s vaším plodidlem! táhněte k čertu! nechci vás vidět! zasípěl táta a odvrátil se.
Dědek se nadechl, že něco řekne, ale pak zplihnul a zvrásněl jak loňská švestka. Potom se pomalu přišoural blíž, položil synovi ruku na čelo a začal říkat tenkým, kvílivým hláskem: já – který tě zplodil – já starší a mocnější tebe – – já tě chválím takového, jaký jsi – – jdi a konej, jak za vhodné uznáš.
– To řekl dědek a velmi se umenšil.
Táta se na posteli posadil a protáhl se.
Dědek se vyškrábal nahoru vedle něj, položil mu ruku na rameno a řekl: ty, velký a dužnatý, staniž se houževnatým a suchým a zmno honásobí se velmi počet tvých dnů – jako trvá sekvoj a pomíjí dýně. To řekl a opět se umenšil. Táta spustil nohy na zem a vstal.
A nejez tolik těch vepřových zvířat, synu, neboť s nimi jíš i jejich úzkost z příchodu řezníkova, strach ze smrti i samu smrt. Pojídaje vepříky, jako bys jedl své bratry – a strachu se nezbavíš – řekl dědek už velmi tenounkým hláskem a opět se umenšil.
A pomni, synu, že jsou věci podstatné, jako je první závan jarního vzduchu – a volání kohouta ve žhavém poledni; jako jsou první kapky deště v horkém prachu cesty a barvy podzimního listí; jako je náhlá letní bouřka – vůně vlhké země a osamělý výkřik ptáka uprostřed noci; jako je veliké ticho čerstvého sněhu – – –
– a pak jsou věci nepodstatné, jako jsou mámidla, platidla, dráždidla a jitřidla, jakož i veškerá politika, řekl dědoušek již velmi nepatrný.
Táta ho přikryl peřinou a políbil na svraštělé čílko.
Cože? řekl a nastavil ucho k vyschlé tlamičce.
Povidám! a nesmrtelnost je v pytli – – a pak že sem krkoun, za šelestil nicotný stařík.
Táta ho vzal i s peřinou do náruče, pochoval, pohoupal a uložil zpátky do postele. Pak zavolal doktora.
Tak co? dědku? co vy? tak najednou? copak že lenošíte? zařval doktor, hledaje ho chvíli.
Pleju len, zabzučel stařík již sotva znatelný.
Ale ale ale ale! nesmíte hned všemu věřit! vy budete eště prohánět holky u muziky! zařval doktor.
Nech si ty kecy, synu, umírám, zabzíknul tenounce staříček a před očima jim zmizel v peřinách.
Krásná smrt, řekl doktor. Chvíli s tátou ještě postáli a pak šli do kuchyně.
Máma samou radostí spálila večeři. Táta samou radostí bouchl do stolu a potom do Jiříka: ech, co? ty – pápěrko jedna – tady sedíš – jak tělo bez duše – trochu života do toho umírání! – a z přebytku něhy dal synovi pohlavek –
– který ho jednou bude stát nesmrtelnost –
– a pustil se do jídla.
Jaryn celou dobu postával stranou a po chvíli řekl: jen pokračujte, jako bych tu nebyl – –
– – aniž na koho pohlédla, prošla kuchyní Janinka, něžně rozmlouvajíc s kedlubnou.
Život pod plochým kamenem se vrátil zas do starých kolejí. Doktor vstal a protáhl se: áááách – – nějak mě dneska bolí celej brouk – – tak snad abych letěl – – – řekl a roztáhl krovky a odletěl. Máma se za ním dívá a kroutí hlavou: ech, staroch roztržitý – zase si tady zapomněl lucerničku…